Black and White na Blog.cz

"…by se měla probudit." Angee uslyšela hluboký neznámý hlas. Nevěděla proč, ale měla pocit, že se baví o ní. Měla pocit, že se na ni dívá tisíce cizích očí. Ale ty svoje měla pořád zavřené. Neměla sílu je otevřít. Nevěděla, kde je. Motala se jí hlava, ale po chvilce snažení se zorientovat zjistila, že sedí. Sedí na něčem tvrdém a ruce má na opěradlech. Svázané. Oči měla stále zavřené, ale čím víc si uvědomovala, že nemůže ničím na těle hýbat, tím víc jí docházelo, že by je měla otevřít. Pohnula prsty na pravé ruce a to jí způsobilo pálení na zápěstí. Sykla.

"Myslím, že už si poradím." Řekl o něco známější mužský hlas. Určitě ho už musela slyšet. I když teď pocítila poznání v cizím hlase, nijak ji to neuklidnilo. Spíš naopak. Rozbušilo se jí srdce a její instinkt jí napovídal, že je ve velkém nebezpečí. Musí otevřít ty oči. Musíš! Nabádala se, a když se jí někdo dotkl jemně na tváři, prudce je otevřela.

"Uf, ty umíš člověka vyděsit." Řekl jedním dechem muž, co se nad ní právě skláněl. Poznala ho. Musí to být on. Viděla ho sice z dálky, ale rysy jeho tváře jsou nepřehlédnutelné a nezapomenutelné.

Zasmál se. "Možná proto se tě nebojím." Odstoupil si od ní a zašeptal: "Nejsem člověk."

Viktor.

Rozesmálo ho to, co řekl. Jeho veliké ego z něj čišelo na míle daleko. Unesl ji. Angee je právě v rukách vlkodlaka, který ji chce zabít. Má ji svázanou na židli a provazy napustil něčím, co Angee moc ubližuje. Pálí jí to kůži, doslova. Angee si pozorně prohlédla provazy, kterými měla přivázané ruce a nohy k židli. Ústa měla zavázané nějakou látkou, takže nemohla vůbec mluvit jen vydávat podivné zvuky. Zvuky bolesti, když se nadechovala a provazy se tlačily na její holou kůži. Pokusila se pohnout rukou, ale nestalo se nic jiného, než předtím.

"Odsud se nedostaneš, drahá. Budu tě tu mít tak dlouho, dokud budu chtít." Řekl Viktor tím nejsobečtějším hlasem, jakým zřejmě dokázal. "Nejspíš bys chtěla celou tuhle situaci objasnit, ale co se ke mně doneslo, už toho víš dost…" Ačkoli se věta zdála dokončená, Angee přišlo všechno moc zrychlené. "Nemusíš se bát, nezabiju tě. Ne teď." Pousmál se, a pokud ji chtěl vyděsit, podařilo se mu to. Angee se celá třásla. Takhle moc se snad ještě nikdy v životě nebála.

"Víš, kdyby tvůj otec žil, byl by na tvém místě a ty bys byla na místě svých kamarádek. Já bych tě totiž nezabil, ne, pokud bych věděl, že živá trpíš víc." Díval se na ni a dával si pozor, aby každé slovo vyslovil dostatečně nahlas a srozumitelně. "Tedy, pokud víš, jak myslím slovo živá." Zřejmě ho bavilo narážet a její nesmrtelnost a to, že je vlastně dávno mrtvá. Jenže to Angee tolik neubližovalo jako vzpomínka na její rodinu.

"Chtěl jsem víc vidět trpět tvého otce, než tebe." Odmlčel se a hrál zamyšlení. Ale bylo poznat, že celou tuhle šarádu si připravoval dlouho. "Ale na druhou stranu…" Přešel blíž k Angee a opřel se o opěradla židle, těsně k jejím rukám. Angee sykla, jak přitiskl provazy zase o něco blíž k jejím zápěstím. "Jak moc myslíš, že si užívám pohled na hybrida svázaného k židli provazy naplněnými šípkem?" Angee vylétly do očí slzy, ale nepustila je. To ovšem nezabránilo tomu, aby si toho Viktor všiml. Sobecky se usmál. "Šípek, ano, a ještě pár ingrediencí od čarodějky. Ne, že by mi je dávala z vlastní vůle." Opět se usmál a pak přitiskl své dlaně na Angeeino zápěstí tak silně, až Angee zavřískala. Byla to hrozná bolest. Angee myslela, že jí to propálí ruku skrz na skrz. Viktor se zasmál a uskočil od ní.

"Jsi tak statečná, Angee. Pořád držíš své slzy. Obdivuhodné. Jako náznak úcty, kterou k tobě a tvému zesnulému otci chovám, ti řeknu, proč ti to dělám." Angee ukápla slza, ale rychle ji otřela do ramene, aby si toho Viktor nevšiml.

"Tak tedy. Chtěl jsem, aby tě tvůj otec viděl trpět jako vlkodlaka. Věděl jsem, že to by mu ublížilo nejvíc. Víš proč? Víš totiž, co tvůj tatík udělal? Přestal se chovat jako vlkodlak! Byla to jen chabá napodobenina vlka v zoo, chápeš? To jsem si nemohl dovolit, Angee. Jsme Čistí, my musíme jít příkladem. Měl jsem ho zabít, ano, to se dělávalo, ale to by pro něj bylo jen osvobození. Radši jsem zvolil jinou taktiku. A líbila se mi víc, jen kdyby to ten kluk nezvoral!" Bylo zcela jasné, že chce použít jiné oslovení pro Erika. To ale Angee vůbec nezajímalo. Dívala se do očí vrahovi její rodiny. Nenáviděla ho. Chtěla vyskočit ze židle a vyškrábat mu oči! Ale věděla, že nemůže dělat nic a to jí bolelo. Musela poslouchat jeho otravně namyšlený hlas.

"Místo jedné, zabil tři. Vlastně pět. Ale tři se proměnili. Jak už víš, ty dvě jsou naprosto zbytečné, takže se jich taky naprosto jednoduše zbavíme."

Angee s sebou cukla. Chtěla oprostit ruce provazů a dát Viktorovi facku za to, jak jí pořád jen ubližuje. Bere jí všechno. Rodinu, přátelé, sebeúctu. Všechno.

"Ale, ale. Ty by ses chtěla prát?" Angee nasadila do svých očí veškerou nenávist, kterou měla. Viktor ji chytil tvrdě za čelist a podíval se jí zhluboka do očí. "Nezapomeň, že tě pořád ještě šetřím." Angee se mu vykroutila. Kdyby neměla přes pusu tu látku, plivla by mu do obličeje. Aspoň to, když už nic jiného.

"Pokračuji." Řekl vážně a odstoupil si od ní. "Kdyby si tady přede mnou seděla jen jako vlkodlak, chvilku bych tě potrápil, ale pak bych tě s radostí přijal do svých řad."

S jakou radostí bych tam ale vstupovala já? Odpověděla si pro sebe Angee.

"Ale teď tu sedíš jako otravný a nechutný hybrid. Jsi nic! A taky se s tebou jako s ničím bude zacházet! Budeš tu trpět, dokud to sama nevzdáš a nebudeš prosit o smrt!" V Angee tato slova vyvolala zmatek. Proč chce, aby prosila. Ať ji zabije hned. Nechce už dál sedět přivázaná na židli s pocitem, že nemůže dělat nic jiného. S pocitem, že někde tady jsou Car a Ruth a bůh ví, co dělají jim. Nemůže jim nijak pomoct. A všechno je to kvůli ní. Tohle se mělo dít jen jí. Neubránila se slzám. Jednou popotáhla a zjistila, že tím šípkem je napuštěná i látka, kterou má přes pusu. Bolelo ji celé tělo a věděla, že je jen otázkou času, než omdlí bolestí.

"Moc rád bych s tebou strávil ještě víc času, ale…" Jen tak nenápadně se uchytnul nad svou mocí nad Angee. "Ale jako obvykle mám důležitější věci na práci." Angee nejprve nedocházelo, co tím myslí. Bolelo jí i přemýšlet, ale věta, kterou Viktor řekl těsně před odchodem z její cely, jí pomohla všechno pochopit.

"Budu pozdravovat." Řekl tím nejsobečtějším hlasem, kterým dovedl.

Angee seděla bezmocná přivázaná na židli. Nevěděla, nad čím přemýšlet dřív. Nad tím, že byl její otec vlkodlak, nebo jak na tom jsou Ruth a Caroline. Při všem tom nátlaku už dál nemohla slzy udržet. Tak moc se bála a teď jí všechno připadalo ještě mnohem strašnější. Kamenné zdi všude kolem měli opadanou malbu, zem byla hrbolatá, kamenná a jistě studená. Všimla si, že je židle přidělaná k podlaze, aby se nemohla jakkoli pohybovat. Pláč ustával a Angee už slyšela jen svůj vlastní dech. Za velkými dřevěnými dveřmi zaslechla kroky. Myslela si, že je to Viktor, tak do svých očí nahnala veškerou nenávist, co v sobě v tuto chvíli měla. Ale dveře odemkl někdo jiný. Žena. Vysoká a štíhlá s temně rudými vlasy. Ani se na ní nepodívala, jen vytáhla stříkačku a zkusila, jestli je naplněná. Pak se sehnula k její ruce a ještě než píchla, zahlédla Angeeiny oči. Angee se nemohla jinak bránit, jen očima, ale když viděla, že to dívku- opravdu to byla mladá dívka, tak o dva roky starší, než ona- nijak neobměkčí, zavrtěla hlavou. Snažila se jí říct, ať to nedělá. Dokonce jí ukápla i jedna slza.

"Promiň, ale…Mám své důvody." Řekla dívka a zabodla jí jehlu do kůže. Angee zavrávorala a došlo jí, že ji právě oslabuje šípek. Její hlava jí připadala najednou moc těžká, tak jí svěsila dolů a zavřela oči. Slyšela ještě, jak dívka odchází z místnosti a pak Angee omdlela. Nikdy se odsud nedostanu, řekla si pro sebe a to bylo to jediné, co ještě stihla vymyslet.

Vaše CrazyB♥

"Proč?" Zeptala se najednou Ruth a Angee udivilo to, že na něj vůbec promluvila. "Nebo nám to opět nechceš říkat? Aby to bylo méně bolestivé." Najednou, jakoby se jim u toho barového stolu odehrávala scénka toho, co se stalo, když byla Ruth u Erika. Ona už ví víc, pomyslela si Angee. Ale do rozhovoru radši nezasahovala.

Erik odložil skleničku a podíval se na Ruth. "Ne, ale je to hodně nebezpečné. Já vím, že za to můžu částečně já, ale tohle už je něco jiného. Musíte zmizet, daleko. Hodně daleko." Ruth sklonila hlavu. Měla chuť mu vyškrábat oči, ale na druhou stranu mu pořád nedokázala odolat. Nevěděla, co cítí. Teď to byla ale především nenávist. "Ale kdo je Viktor?" Zeptala se znovu Angee."

Erik se zhluboka nadechl. "Je to vlkodlak, čistý vlkodlak." "Jako můj otec?" Přerušila ho Angee. "Ano, ale-." Na chvíli se odmlčel, aby si srovnal myšlenky. "-tvůj otec se vzepřel a přestal lovit lidi. To Viktora u čistých naštve nejvíc. Chtěl se mu pomstít, ale věděl, že smrt by pro něj byla jen osvobození. Tak použil tebe."

Holky hltaly každé jeho slovo. Obzvlášť Angee.

"Chtěl tě proměnit v upíra, aby tvůj otec trpěl tím, jak trpíš ty. Na to pověřil mě. Mě a mou sestru, Moniku. Jenže my ani jeden nevěděli, která z vás to je. Nemohl jsem udělat nic jiného, než-." Podíval se zmučeně na Ruth. "Je mi to líto." Ruth sklonila hlavu. Věděla, že ho to mrzí doopravdy a tím spíš to mrzelo jí. Sice jim zničil životy, ale jemu ten jeho zase zničil Viktor. Není na tom o nic líp, než ony.

"Problém byl v tom, že nehodu nikdo nepřežil. Kromě tebe." Pokračoval pomalu Erik. "Viktor se rozzuřil, tím víc, když zjistil, že nejsi vlkodlak, ale i upír. Je to zvláštnost, to, co se ti stalo. Všechno jsem zkazil. Viktor tě chce najít a chce, abys trpěla. Jsi míšenec a navíc patříš mezi ty čisté míšence. Viktor je nenávidí. Jsi v obrovském nebezpečí, všechny jste! Musíte odsud zmizet, co nejrychleji."

Chvíli měla Angee pocit, že to pochopila, ale záhy se jí všechno opět smotalo dohromady. Nerozuměla ničemu. Proč by jí chtěl Viktor zabít, když je vlastně skoro to samé jako on. Možná s tím rozdílem, že je upírka zároveň.

"Tak je to jasný, Angee. Musíš to být ty." Prohlásila Caroline a zvedla se ze židle. Angee se na ni tázavě podívala. "Cože?" Přehlédla Erikův nechápavý výraz a přešla k Caroline.

"Má pravdu, Angee." Řekla potichu Ruth, ale pořád zůstávala sedět.

"Tohle vám nemůžu udělat. Musí být jiný způsob!"

"Není jiný způsob. My jsme v nebezpečí, to ano, ale řekni mi, kolik myslíš, že je hybridů, co utíkají před Viktorem a kolik myslíš, že je hybridů, jako jsi ty?" Angee se obávala toho, že má Car pravdu. Nechtěla přiznat fakt, že by si náhrdelník měla vzít ona.

"Není jich málo. Dokonce mají vlastní klan." Řekl Erik a dopil poslední kapky svého pití. Pomalu se sesunul ze židle a chtěl odejít. "Počkej! Vlastní klan?" Zeptala se Angee a v hlase jí zazněla trocha naděje. Erik se otočil, usmál se a nenápadně kývl. "Ale nic o nich nevím, je mi líto." Oblékl si bundu a odešel.

Angee se podívala na Ruth, která se už mezitím stihla přemístit k Caroline.

"Vidíte? Mám šanci se schovat, ale vy ne. Mia musí znát způsob, jak pomoci vám oběma." Angee už neviděla, jak Caroline otočila oči v sloup, protože byla na cestě u dveří. Ruth a Car jí dohnali a společně opustili bar. Jen co za sebou zabouchly dveře baru, ovál je studený vítr venčí. Byly blízko města, takže ne na žádné samotě, ale právě teď slyšeli jen svůj vlastní dech, což přišlo všem třem dost divné. Angee udělala pár kroků k malé a dost staré lávce, po které zřejmě nikdo dlouho nechodil. Nikam nevedla, navíc na druhou stranu přes již vyschlou říčku se dalo přejít i bez lávky. Angee si stoupla hned před ní a rozhlédla se do pole. Neviděla nic, ale přesto se snažila hledat. Cítila, že nejsou sami. Možná jsou blízko čistí hybridi a pomohou jim. Ve chvíli, kdy se chtěly do otevřeného pole podívat i Caroline s Ruth, něco udeřilo Angee silně do hlavy. Ze zadu, takže neměla šanci spatřit, co to je. Otočila se, ale za ní nikdo nebyl. Dokonce ani Ruth s Car.

"Caroline?" Zavolala Angee do tmy. Vyděsilo ji, jak slyší svůj zrychlený dech a první, co byla schopná udělat, byl útěk do baru. Těsně před otevřením dveří jí něco, a pravděpodobně hodně silný upír, kousnul do krku a sál tak dlouho, dokud Angee s jeho rukou přes pusu neomdlela. Všude byla tma a zničující ticho. Nebylo slyšet vůbec nic. Kdyby nebyla schopná přemýšlet, myslela by si, že je mrtvá. Bylo to stejně strašidelné, jako v hororu. Už dokonce ani necítila tlak na krku. Necítila jednoduše nic.

CrazyB

Jedinečnost. Z ní to skoro jinak, je to ale úplně to samé. Každý jsme jedinečný stejně tak, jako jsme každý oroginální. Jenže je dost obtížné se dnes jakýmkoli způsobem lišit. Totiž, spousta lidí nerada vyčnívá, tak se radši chová tak, jako většina. Má stejné názory, obléká se stejně, reaguje na vše tak, jak reagují lidi okolo něj. Neříkám, že je to špatně, ale přece by měl mít každý z nás vlastní osobnost. Měl by být nečím charakteristický, aby si ho lidé pamatovali. Něčím jednoduše zaujmout. Přinejmenším aspoň hájit své vlastní názory! Proč to lidé nedělají? No, to je otázka přímo pobízející k úvaze...

Řekla bych, že největším problémem je strach. Od něj se pak všechno odvíjí. Strach, že hned nezapadneš. Strach, že se ztrapníš. Strach z urážek, posměšků, poukazování na to, že jsi jiný. Typickým příkladem je škola. Stále do ní chodím, proto ji zmiňuju. Týká se to zejména základních škol; tam, když si obléknete maliko extravagantnější oblečení, hned jste středem pozornosti= v tom špatném slova smyslu. Být oroiginální znamená být jiný, něčím tedy překvapíte, a ti méně tolerantní lidé to nepochopí a začnou vás urážet. Tím nechci všechny odsuzovat, ale bohužel je to tak. Vidíme to kolem sebe, a proto se bojíme vzít si něco, co jsme ještě na nikom jiném neviděli. Nemusí se to týkat samozřejmě všech, ale když se rozhlédneme kolem sebe, koho je víc? Těch originálních, či tzv. tuctových lidí? Odpověď nechám na každém z vás, ale domnívám se, že druhá skupina bude o něco početnější. Můžeme si to vykládat třeba jako to, že všichni v naší zemi mají stejný vkus. To je samozřejmě naprosto nepravděpodobné. Už hodně dlouhou dobu se s námi, co se vkusu v oblékání týče, táhne jedno pravidlo: Oblékej si to, v čem se cítíš nejlépe. To je samozřejmě hrozně jednoduché, ale nikoho to neochrání proti této větě: Podívej se, co to má dneska zase na sobě!

Je tedy hrozně složité, a záleží především na vůli a sebejistotě člověka, zůstat v klidu a mít poznámky ostatních "někde". Nezvládne to každý. A jsme zase zpět u tuctového oblékání, samozřejmě i chování. Ale když už jsem se dostala k tomu oblečení, zaměřím se například na šaty z modelinkových přehlídek. No, všechny šaty vypadají opravdu úchvatně na modelce, která se v nich jednou projde na molu, ale dokážete si představit se v něčem takovém předvést na večírku své kamarádky, nebo se s tím dokonce projít po ulici? Já vím, že každého vkus je jiný, proto ho nechci nijak odsuzovat, ale musela jsem na to prostě poukázat. Všude kolem, na billboardech, v reklamách (tipické: Je krásné být sama sebou), ale copak to opravdu jde? Opravdu bych mohla pustit uzdu pudu sebezáchovy a obléct si to, co bych opravdu chtěla? Myslíte, že byste se vyhli nemístným poznámkám? Že by o vás lidé nemluvili jako o někom šíleném, jako co si to na sebe oblékl, že nemáte žádný vkus? Řekla bych, že ne. A tehdy by opravdu záleželo jen na vaší povaze, jestli byste dokázali urážky (ať už malé šuškání, nebo nadávky řečené přímo vám) unést. Ale to pořád mluvím jen o oblečení a vkusu.

Svou originalitu můžete všem ukázat i svým chováním. Tím, že někdo řekne: "To je hloupý, to neudělám!", vy řeknete: "Dobrý nápad, jdu do toho!". Nebo je někdo vyčleněný z kolektivu a vy místo toho, abyste se připojili k věčině a bezdůvodně se mu posmívali, se ho zastanete a budete držet s ním. Tím, že máte svůj vlastní názor dokazujete ostatním, že nejste jako oni, že s vámi nemůžou jednat jako s člověkem "mouchy sněste si mě" :D. To jsem trochu přehnala, ale proč ne? Za svými názory by si měl stát každý, bez ohledu na to, jak a proti komu se za ně budete muset postavit.

Každý jsme jiný a nesmíme se bát projevit se. To, že v sobě budeme dusit nenávist, nám nijak nepomůže. Měli bychom se chovat tak, jak to cítíme. Samozřejmě s tím, že se chováme slušně tam, kde už je to zvykem, ale když nás někdo uráží, nesmíme se nechat. Pokud chceme být oroginální, nechceme být jako většina, zapadnout do řad klonů, musíme za svoje názory, za svůj vkus, apod., bojovat! ;)

Vaše CrazyB♥

První část 9. kapitoly ;)

"Erika? To snad ne." Ruth vydechla všechen kyslík, co měla v plicích, zhluboka se nadechla a měla chuť křičet. Spíš řvát. Chtěla se proměnit a utéct někam hodně daleko. Copak ten kluk, co je zabil, je teď jediný, kdo zná veškeré informace, co jim mohou pomoci? "Děláš si srandu?"

"Tohle nepůjde, Mio. Budu prostě muset vsázet na to, že nás nenajde." Řekla Angee a pomalu sama nemohla uvěřit tomu, co řekla. Je to absurdní.

Do rozhovoru se vložila Caroline. "Ne, co to říkáš? To je riskantní. Musíme ho najít a zeptat se ho. Možná je to pro tebe mnohem nebezpečnější, než pro nás a to by potom rozhodlo, kdo si náhrdelník vezme." Angee na ní vykulila oči. Rozhodně by jim nikdy nevzala tu možnost být zase člověkem. Hlavně teď, když jsou považované za zbytečné. Ale Mia s ní souhlasila. Souhlasila s tím, že by měli Erika najít a byla by zřejmě úplně nejradši, kdyby se proměnila Angee. Ale to prostě nejde.

"Možná bych vám mohla s tím hledáním pomoct. Erik chodí každý večer do baru, asi okolo osmé večer." Ruth si na ta slova odfrkla, na znamení toho, jak ukradený jí jeho život je. Angee ji hned zpražila pohledem. "Díky." Holky se k ní otočily zády a šli zpět k Jenně. Když se u vchodových dveří Angee naposledy ohlédla, Mia tam už nebyla.

Ruth položila náhrdelník na kulatý jídelní stůl a všechny tři si sedli na židle. "Tak a co teď s tímhle?" Zeptala se Ruth.

"Dokud nenajdeme Erika, nesmíme ho použít." Řekla rozhodně Caroline, ale všem třem se tak chvěli ruce, že si nemohli zachovat klidný, racionální hlas. "Máš pravdu, schováme ho." Angee vzala náhrdelník a šla pomalu po schodech nahoru. Holky jí následovaly. Na hoře byly dva velké pokoje, zřejmě pro hosty, a jedna koupelna. Tady asi Jenna moc času netrávila, jelikož bydlí v domě sama. Angee hned vešla do pokoje s otevřenými dveřmi a zamířila ke skříni, na které byla malá truhla. Otevřela ji a zjistila, že je úplně prázdná. Položila do ní náhrdelník a truhlu zamlkla klíčkem, který byl vedle ní.

"A teď kdo si vezme klíček?" Zeptala se spíše řečnicky Ruth a věděla, že by bylo nejlepší nechat ho u Angee. Teď sice není v bezpečí ani jedna, ale pořád mají naději, že Angee o něco víc.

Něco málo po osmé hodině večer vešli dívky do baru. Nebylo těžké ho najít. Snad na každém rohu ulice vysela cedulka se šipkou a názvem baru: PicPoc. Zajímavý název, ale hlavní byl spíš obsah toho, co je uvnitř baru. Ruth nejprve odmítala ještě někdy Erika spatřit, ale nakonec stejně šla. Angee otevřela zažloutlé dveře baru a vešla jako první. Na jejich překvapení bylo v baru celkem rušno. Ale takové klidné, jen klevetání holek u společného stolu, rozhovory kluků na druhé straně, pak pár dvojic u samostatných stolů. Jeden kluk však přímo u baru čekal na ně. Nevěděl, že přijdou, ale byl sám. Jakoby tušil…

"Dlouho jsme se neviděli." Řekla Caroline, která si sedla přímo vedle něj. Z druhé strany si sedla Angee a vedle ní Ruth, která se na něj ještě nemohla ani podívat.

"Jak nečekané." Hned na to se Erik napil, jakoby ho ani nezajímalo, co mu přišli říct. Díval se před sebe a jen sem, tam upíjel ze skleničky.

"Kdo je Viktor?" Zeptala se Angee bez jakékoli předehry. Vybalila to na něj hned. Erik trochu strnul, ale jinak na sobě nenechával nic znát. Pak klidným, naprosto neodrovnaným hlasem řekl: "Měli byste jít."

Vaše CrazyB♥

Ahoj :)

Právě teď jsem dopsala poslední zbyteček osmé kapitoly! Už se pomalu blížím ke konci, teď už to půjde rychle. :)

Přeju hezké četní.

Angee zase uslyšela ten hlas. Hlas její mysli? Nebo snad někoho, kdo také ovládá podobné schopnosti, jaké mají ony?

"Holky?" Angee od nich udělala pár krůčků, a tak mohli spatřit její vyděšený, bledý obličej. "Slyšíte to taky?"

Ruth s Caroline si vyměnili pohledy.

"A co bychom měli slyšet?" Zeptala se opatrně Car.

Najednou hlas utichl. Angee zavrtěla hlavou a usmála se. Nevěděla ale, jak odvést jejich pozornost od toho, že začíná bláznit. "Měli bychom se vrátit dovnitř." Pronesla bez rozmyšlení. Ruth na tom nejprve hledala něco nesmyslného, ale nakonec se přidala k tichému souhlasu Caroline a šli pomalu ke dveřím. Najednou Angee pocítila obrovský tlak v hlavě. Příšerná bolest, která se pomalu od temene hlavy šířila pomalu až ke krku, jí bránila v chůzi. Caroline jí chytila za paži. "Co se děje?"

"Nic, nic. Běžte beze mě. Za chvíli jsem uvnitř, jen…" Angee spatřila na konci ulice tu dívku. Dívku, která stála u stromu na náměstí v jejich první den ve městě. A dívala se na ni. "…jen si tu na chvíli sednu." Caroline jí to uvěřila a zabouchla za sebou vchodové dveře. Když se Angee vzdalovala od dveří, bolest ustoupila. Ale s bolestí zmizela i dívka.

"Tak přeci jen jsem se nemýlila." Ozvalo se za ní a Angee se prudce otočila. Stála za ní ona. Malá, kudrnatá, drobounká dívka, ale s tak odvážným výrazem ve tváři, že by se i Angee, upírka, měla bát.

"Jsi to ty." Pronesla téměř rituálním hlasem. Angee jí nerozuměla.

"Kdo jsem? Vždyť mě vůbec neznáš!"

"Ale to se mýlíš, Angee." Na výslovnosti jejího jména i dala dívka opravdu záležet.

"Odkud znáš mé jméno?"
"Není těžké poslouchat vaše rozhovory."

"Ty nás sleduješ?" Angee začala zvyšovat tón hlasu.

"Nerozčiluj se. Ne, nesleduji. Chci vám pomoci." Přikročila k Angee blíž a dotkla se lehce její ruky. "Jsem Mia, čarodějka. Vím, po čem toužíš. Po krvi je "to" to jediné, za co bys dala život." Téměř tu větu zašeptala, jakoby měla patřit jen Angee. Ta ale vůbec nevěděla, co tím myslí. Nebo se spíš bála vědět. Bála se věřit tomu, že ta malá holka je čarodějka a že by jim mohla nějak, jakkoli, pomoci.

"A co je to?" Zeptala se jí skoro nevěřícně a trochu si od ní odstoupila.

"Život, Angee." Vychutnala si to slovo způsobem, že znělo, jako by bylo řečeno jiným jazykem. A přesně tak tomu Angee rozuměla. Život. Tahle jediná věc je pro ni už tak vzdálená, že přestává věřit v jakoukoli naději. Tím spíš v naději nějaké Mii, která může být sotva schopná jí jejich životy vrátit.

"Ale to nejde!" Pronesla rozhodně, aniž by dokončila její myšlenku. "Pokud chceš někomu mást hlavu, tak ne mě!" Prošla kolem Mii a mířila do svého nového domu. Byla přesvědčená, že ji už nic nedonutí se otočit. Dokud Mia neřekla něco, co jí naprosto zkamenělo nohy.

"Znala jsem tvého otce…" Nechala větu vyset ve vzduchu a tím přidala na závažnosti celé věty. "Z vyprávění, samozřejmě." Dodala, aby smazala z Angeeina obličeje nával nenávisti. "Nemohla jsem mu pomoci, tak, jako teď můžu pomoct vám." Přistoupila opět k Angee blíž. "Je mi líto, co se vám stalo." Angee se neubránila slzám při vzpomínce na rodiče. Ale nechtěla brečet, ne tady. Musí být silná! "Nechápeš to. My ztratili všechno." Jedna slza se nenechala zadržet a sklouzla Angee po tváři.

"Jí vím! Ale ty ničemu nerozumíš." Mia položila Angee ruku na rameno. Tak jemně, že skoro nebyla cítit. "Jsi jiná, než tvé kamarádky. Máš něco, co ony nemají a to je pro ně moc nebezpečné."

Najednou začaly Miiny slova Angee zajímat. "Jak jiná?"

Mia si odkašlala a svěsila ruce podél těla. "Patříš mezi čisté. Máš v těle otcovu krev." Dodala s vážným tónem.

"Prosím?"

"Tvůj otec byl…"

"Angee!?" Od dveří se řítili Ruth s Car a házeli na ni tázavé pohledy mířené na Miu. Angee byla napjatá tím, co jí chce Mia říct, tak vůbec nevěnovala pozornost přicházejícím kamarádkám. "Co byl můj otec zač?"

Mia se ujistila, že jí nebude vadit, kdo všechno tuto informaci ujistí, a když viděla, že Angee na Car s Ruth nijak reagovat nebude, polohlasem řekla: "Vlkodlak. Byl to Čistý vlkodlak."

Zase to slovo čistý, i když teď už o něj tak moc nejde. To, co se právě dozvěděla, objasnilo její dřívější otázku. Nikdy nebyla s otcem sama doma. Proč? Teď to ví. Její máma to určitě musela vědět a bála se. Bála se o svou dceru, že by se táta nemusel ovládat a ublížil by jí. Měla se bát vlastního táty. Tajili před ní něco tak hrozného! Měli tušit, že se něco stane.

"To ne!" Angee vytryskly slzy.

"No tak, Angee." Snažila se jí Ruth nějak uklidnit. "To bude dobrý."

"Ne, nebude, Ruth! Už nikdy, nikdy, nebude nic dobrý! Všechno je v háji, je konec!" Pak obrátila svou nenávist k Mii.

"Proč si přišla, no? Abys mě viděla, jak budu trpět, až mi to řekneš?" Pak si vzpomněla na Miiny dřívější slova. "Takhle jsi nám chtěla pomoct?" Mia si stále zachovávala důstojnou tvář, i když jí začaly cukat koutky. Dívala se Angee do očí a pokračovala. "Jak jsem řekla: Jsem čarodějka a mám tohle." Z dlaně jí vyklouzl náhrdelník s velkým červeným diamantem. "Vytvořila jsem ho speciálně pro vás, ale tento náhrdelník existuje pouze jeden." Pohlédla z Ruth na Caroline a zpátky na Angee. "Je mi líto, že se zpět do lidského života můžete vrátit jen jedna."

"Moment, co? Do lidského života?" Caroline nevěřila svým uším.

"Ano. Vím jistě, že je to přesně to, co chcete udělat." Prošla kolem Angee a postavila se k Ruth. "Jeden náhrdelník-" Vložila ho do Ruthiiny dlaně. "-a dvě upírky." Ruth se zděšeně podívala na náhrdelník. "Dvě?"

"Slyšeli jste dobře. Dvě. Angee patří mezi čisté hybridy, vlkodlaky a upíry, tedy mezi čisté míšence, Alfy. Ty a Caroline patříte mezi zbytečné, což jsou nepravé upírky, hybridi, prostě zbytečná stvoření. Jde o to, že vás se budou všichni upíři a vlkodlaci pokusit zabít." Nastalo ticho. Po posledních slovech, která jim Mia řekla, se holkám zamotal svět. Měli pocit, že jedinou jejich nástrahou v tomhle šíleném světě bude ovládání se, co se týče krve. Ale teď jim právě Mia řekla, že jim jde o život.

"Chceš tím říct, že…Já zdědila po otci jakýsi titul, který mě bude držet na živu?" Zeptala se opatrně Angee.

"Ne tak docela." Pokračovala Mia. "Nejsi ze všeho úplně venku. Je tu jistý vlkodlak, Viktor, a ten už tě chce zabít přesně od té doby, co jsi s rodiči měla nehodu." Odmlčela se. "Promiň, že to tady zmiňuji."

"To je v pohodě, jen mi řekni, proč? Proč zrovna já?"

Mia unaveně vydechla. "To nevím, měli byste se radši zeptat někoho, kdo je s Viktorem v bližším kontaktu." Podívala se na Ruth, ale hned utekla pohledem pryč. "Erika."

Vaše CrazyB♥

Druhá část 8.kapitoly. Jsem blbá, že pořád doufám, že Úsvit někdo čte?

"Ten rozkaz 'Žádné otázky' se vážně hodil." Chválila se Caroline při cestě k lesu. Šli rychle, ale nepoužívali síly. Byly slabé. Angee už nedokázala myslet na nic jiného, než na jídlo, na krev. Probouzela se v ní její upíří část. Cítila, že Caroline je na tom stejně, možná i hůř. Byli jen kousek od lesa, když v tom Angee uslyšela hlas. Dívčí hlas.

Nevěděla, odkud hlas přichází. Jakoby se zrodil v její hlavě. Možná už blázní, ví, co s ní hlad dokáže udělat. Svojí nadpřirozenou rychlostí se dostali hluboko do lesa, ze kterého si udělali prozatímní spižírnu.

Ruth seděla na židli, hlavou opřená o stůl. Bylo jí zle z toho, co udělala, ale na druhou stranu ničeho nelitovala. Ve chvíli, kdy se nakrmila lidskou krví, cítila se být něčím víc. Měla mnohem víc síly a energie. Ale teď je to tak hrozné! Chtěla by být zpátky u lesa, mít možnost nakrmit se, kdykoli chce. Jenže tam není. Není, protože ji její rádoby kamarádky odvedli sem. K té babce! Pořád je sehnutá u umyvadla. Nic neříká, jen si brouká nějakou trapnou melodii. Ruth z toho bylo na nic. Narovnala se a začala přemýšlet. Jak odsud co nejefektivněji utéci? Stůl je přímo za zády té ženy, což je pro Ruth výhodná pozice, ale určitě by ji viděla, jak prochází dveřmi. Nemůže ani použít svoje síly, sakra, to je fakt hrozný! Pomyslela si Ruth. Pak jí to napadlo. Něco, za co by se ještě včera styděla. Je to přece jejich teta, skoro rodina. Určitě jí nebude vadit, když si od ní "půjčí" trochu té krve. Nebo se to ani nemusí dozvědět! Ruth pomalu vstala ze židle. Její nová teta si stále broukala, takže neslyšela už tak skoro neslyšitelné kroky blížící se zezadu k ní. Ruth to musela udělat rychle. Popadla jí za ramena a přitiskla si její krk ke svým rtům. Vzala si jen trošku, ale výboj emocí jí projel jako žhavá koule, tak upustila zesláblou ženu na zem. Nepodivila se nad velkou ránou, která se ozvala úderem těžkého těla na dlaždičky. Usmívala se. Byla opět tou silnou, možná nejsilnější ve městě. Teď ale musela se svou sílou něco udělat. Otočila se a chtěla odejít z domu.

"Ruth!" Vykřikla od vchodových dveří Angee a utíkala k Jenně. Caroline stála u dveří do kuchyně a stále nemohla uvěřit tomu, co vidí.

"Cos to udělala?! Ruth, proboha!" Angee nemohla zadržet slzy. Snažila se tetu posadit, opřela jí o kuchyňskou linku. Byla v bezvědomí. Oči měla zavřené. Angee se obávala nejhoršího. Přepadl jí vztek. Vztek z toho, že to Ruth nezvládla a měla strach, že to nějak ovlivnila ona. Možná mohla udělat něco víc. Třeba měli zůstat déle ve městě. Měla vztek i na Caroline, protože tam pořád tak stála a nic neříkala.

"Copak ti nestačí, že jsi už zabila jednoho člověka?!" Vstala od tety a mířila k Ruth.

"Nikoho jsem zabít nechtěla!" Ruth potlačovala slzy.

"Ale zabila!"

"Holky!" Kdyby Caroline nezakřičela, nejspíš by se Angee neudržela a vrazila Ruth facku. Chovala se jako malé dítě. Caroline teď klečela u Jenny a chytila jí za ruku. Otevírala pomalu oči.

Není mrtvá. Pomyslela si s úlevou Angee a usmála se. Nevěděla, co dělá Ruth za ní, ale bylo jí to v tu chvíli úplně jedno. Chtěla pomoct tetě vstát, ale Car jí zastavila.

"Počkejte s Ruth venku. Já se…postarám se o to." Angee pochopila, co všechno to obnáší. Prošla kolem Ruth, jakoby tam ani nebyla a ta jí následovala. Obě věděli, co se bude uvnitř dít. Caroline ji odnese do postele, vymaže jí paměť a budou riskovat nedůvěru ve všechny tři. Možná, že třeba bude mít nějaké podezření. Prostě se to teď může celé pokazit.

"Je ti jasný, cos…"

"Ano, já vím!" Ruth se odmlčela. Věděla, že udělala chybu, ale nemyslela si, že by za to měla nést takové kázání. Velké ponaučení už si vzala. Musí se ovládat, jinak to nejde. Bylo ticho. Skoro až hrobové. Než se to po pár minutách přeměnilo na trapné ticho. Angee to utnula.

"Nikdy bych si nemyslela, že ta…drsná, bys byla ty." Snažila se o úsměv, ale pořád jí v tom bránily pocuchané nervy a klepající se ruce a nohy. Zato Ruth nedělalo problém zasmát se tak, jako dřív.

"Víš, že já taky ne. Ale vlastně…Není to tak špatný!" Mrkla na Angee. Ta nevěděla, jak to Ruth myslí. Nemohla se usmát. Ruth přišla k ní a objala ji. Tak silně, až Angee zavřela oči a chtělo se jí brečet. Slyšela, že přišla Caroline. "Já nikdy nechtěla chybět u velkýho usmíření!" Dělala naštvanou, ale ve vnitru už se rozbíhala k nim a objala je.

CrazyB

Ahoj všem :)

Prázdniny mi pomalu končí a já se ne a ne přinutit k nějakému učení. Je to hrůza. V takové situaci, kdy se nudím a není co dělat, mi většinou pomůžou ty věci, nazývané jedním slovem sladkosti. Abych tedy nějak navázala na smysl nadpisu.

Minulé téma týdne bylo minulost. Psala jsem, že je to něco, co nechceme, ale potřebujeme to, abychom mohli stavět nějakou budoucnost. Hned, co jsem si přečetla nynější TT, napadlo mě: Je to něco, co chceme, ale nepotřebujeme. Ano, je to tak. Většina lidí si to nepřizná, někteří to ani neví. Spousta lidí tvrdí, že k životu jsou cukry potřeba. Omyl! K životu jsou potřeba především sacharidy a to s cukry nemá nic moc společného. Takže, ať už jste jedli sušenky pod jakoukoli záminkou, tuhle vypusťte. Rozhodně bychom se bez těch přebytečných kalorií obešli nejen v životě, ale i na těle bychom to poznali ;)

Co jiného asi tak k tomuto tématu napsat? Třeba to, proč vlastně sladkosti jíme...

Sama sebe se tak ptám pokaždé, když sním př. balíček sušenek, nebo zrovna jím čokoládu. Proč? Nepotřebuju to! Pak akorát nadávám na svoje tělo a jsem sama se sebou nespokojená. Je to vlastně úplně zbytečná věc, která je jednoduchá na snědení, ale na to, abychom jí těla zbavili, je celkem složitá. Hlavně, že máme pro všechno výmluvu. Já si zase vždycky říkám: Dnešek je na nic, tak proč si prostě nesednout a nesníst něco dorého? ...Zklamání? To asi těžko! Stres? To už je lepší.

Mě prostě pár řádků čokolády pomůže k tomu, abych se dokázala srovnat s tím, co se dnes všechno přihodilo, nebo co se teprve přihodí. Nejsem zrovna optimistka, takže u mě to asi nijak nejde. Pokud já bych chtěla hubnout, určitě sportem. Ne tím, že si odřeknu všechny sladkosti a budu trpět, zatímco všichni kolem mě by se cpali. To bych asi nezvládla. A asi bych to tak po dvouch týdnech stejně vzdala, a pak by to vrácení se do normálu bylo ještě horší. Ale to je spíše něco k dietě, než ke sladkostem. I když, je to vlastně to samé. Hodně sladkostí=tloustnutí=dieta. Někdo to tak nemá, ale řekla bych, že případy podobné této (no, ehm) "rovnici" jsou častější. Mnohem častější.

Asi to ukončím. Stejně nevím, co na tohle téma psát. Sladkosti, hm, asi bych tento článek nijak neopepřila kecama o tom, jak se vyrábí takový bonbón, nebo čokoláda...Možná jo, ale kdo by tak sáhodlouhý článek četl? Myslím, že i tohle je pro někoho maximum ;)

Tak se mějte hezky!!!

Vaše CrazyB♥

Po dlouhé době zase další část :) Je to už osmý díl, a i přesto, že mi přijde, že jsem pořád na začítku, je toho uý celkem dost. Celkem hodně dost. Píšu to ve wordu na malé stránky, aby to vypadalo jako knížka a je to už něco kolem 70 stránek. Ještě tam není ani hlavní zápletka, takže doufám, že by to celkově mohlo mít lehce přes sto stránek. Doufáám :)

Tak tady je ten osmý díl. (Rozkouskovaný na 3 části)

Ach, ty moje nálady. Střídají se mi mnohem častěji, než abych si na ně vůbec dokázala zvyknout. A pak zvláště tady, na blogu. Já prostě nevím, co s tím! Přestat zase tak na 2 měsíce psát nedokážu. Je to už jako nějaká závislost. Potřebuju, aby to lidé četli, aby věděli, že je nějaká holka, která miluje psaní, píše povídky, snaží se o knížku a má blog, na který stále nikdo nechodí a ona stále doufá, že se to změní. Dlouho jsem nepřidala žádnou povídku...A měla bych. Můj blog je přeci o knížkách!

Bože, s jakým cílem jsem zakládala tenhle blog?

Že bych psala jen o knížkách?! Asi těžko. Budu přidávat víc povídek. To je krok č. 1! Snad si toho někdo někdy všimne. Dneska se lidé tak ženou za svými cíly, že nepodporují cíle ostatních. Ale proč si stěžuju, nejsem jiná...Jsem zlá, a pak se divím, že ani mě se nic nedaří. Po*ělaná karma! ..No, tak si asi nepomůžu.

Abych zase nezůstala jen u jednoho kroku, pokračuju radši dál. Krok č. 2! Dokončit konečně Úsvit a nepřestat ho přidávat na blog!! Už mě ty moje šílený pauzy fakt štvou. Proč se pak divím, když podle ankety zjišťuji, že o Úsvitu návštěvníci blogu nic neví. Egh, vlastně se nedivím! Dalším krokem by možná měla být změna blogu. Tahle barva se ke mě nehodí. Vůbec. Jak ke stylu života, tak ani k tomu, jak se cítím uvnitř. Vážně to vnímám všechno na dva způsoby. Jako černá a bílá barva. Ta pesimistická a optimistická. Takovou byrvu by měl mít zřejmě můj blog...

Takže krok č. 3! Změnit barvu blogu (celkový vzhled, první dojem, působení, těxt v záhlaví, etc.) Tento krok se zřejmě, kvůli snazší provedenosti, dostane záhy hne dna první místo splněných kroků. Je to asi to nejjednodušší, co můžu udělat. A udělám to hned. Hned, jak napíšu tento článek. Tedy, ehm...Je půl pátý ráno a já zveřejnění článku trošku pozdržím, takže až si budete tenhle článek číst, už tu bude nový vzhled.

V neposlední řadě (ok, tak poslední, ale to slovo se líbí) je tu krok č. 4! Moc úkolů jsem si teda nedala, ale myslím, že i tak mi to dá zabrat. Tímto posledním krokem se stává čtení. Ne, že bych už nečetla, ale teď jsem asi měsíc (možná přes) neměla co číst! Takže zase začnu. Hned dneska. Mám půjčenou knížku od kámošky: (zřejmě) Poslední díl Upířích deníků. který jsem si mimochodem řekla, že nikdy nepřečtu. Ale tak co, zkusit to můžu...Kupovat si ho nemusím a pár desítek stránek na víc my aspoň rozšíří "vyjadřovací" zásobu a už možná nebudu psát články tohoto typu. Ne, vážně, jde to se mnou z kopce. Už to není, co to bejvalo.

Píšu naprosto hrozně. Dokážu třeba pět minut přemýšlet nad správným slovem...To se mi nikdy nestávalo. Vždycky jsem hned psala, věděla jsem, co chci napsat a hned ze mě vypadlo spoustu návrhů, jak to podat. Dnes už těžko jeden!

Možná je to tím, že je brzo ráno a já se probudila uprostřed noci...

Teď jdu měnit vzhled, pak se podívám na Šmouly a doufám, že mi ještě zbydou síly na to čtení.

Ahoj všem ;)

Vaše CrazyB◄

Někdo má špatnou, někdo zase naopak dobrou až chválihodnou minulost. Na druhou stranu, co je dobrá a co špatná minulost? To nikdo nedokáže říct. Každý si myslí, že jeho minulost ho brzdí v rozvoji jeho budoucnosti, v tom, aby pokročil dál. Ovšem ne každému se jeho minulost takto jeví. Řekla bych, že to záleží na člověku. Budu tedy teď psát o sobě, jak já vnímám svou minulost.

Nejprve bych si ale měla ujasnit, co budu za svou minulost považovat. Minulost je totiž i včerejšek, je to dnešní ráno, dnešní oběd, je to dokonce hodiny před tím, než jsem začala psát článek, ba vteřina před tím, než jsem napsala jedno slovo. Dobře, trochu přeháním, ale zamyslet by se nad tím taky dalo. Proč se pořád zaobíráme tím, co se stalo před dvěma, třema, pěti, či deseti lety, když minulost je i vaše zakopnutí na chodníku cestou do školy. Ale zpět k tématu. Moje minulost, o které bych se tu chtěla jen okrajově zmínit, je hodně daleká. Můžu například zmínit nástup do školy. První třída, často se do ní chtějí všichni na druhém stupni vrátit. Já bych to asi nikdy neudělala, už jen z toho důvodu, že bych musela všechny ročníky projít znovu. Proč se vracet někam, kde se mi vlastně vůbec nelíbilo? Mým největším problémem byl nejspíš úplný nezájem o všechny okolo. Měla jsem svou kamarádku a dělalo mi problém zapamatovat si jména dvou kluků, kteří si vlastně vůbec nebyli vůbec podobní, ale já si je pořád pletla. Ne, že bych se za to styděla, ale v tu chvíli, kdy se mi všichni smáli, že jsem jim prohodila jména, jsem chtěla být neviditelná. Prostě zmizet. Stejně tak i při prohře v závodech, při focení ve škole, kdy jsem si vzala k oblečení, které mi máma připravila, špatné boty. Ale to jen proto, že jsem byla malá, bez smyslu pro módu a...ty boty se mi hrozně libily! Na co určitě nezapomenu (a poznemená mě to zřejmě na celý život) je ponížení na kroužku, kam jsem chodila (a mimochodem stále chodím). Byla jsem asi ve třetí, možná čtvrté, třídě. Drobounká, kudrnatá holka, které vůbec nešlo o vítězství na soutežích, spíš jen o tu zábavu a pocit toho, že něco dělám. To ovšem nedokázala pochopit má stále bezdětná trenérka. Všechny holky byli tenkrát baculaté, nebo měli aspoň silnější ruce, tudíž jim nebyla vidět kost na lokti. Takové štěstí já neměla a bohužel do teď nemám. Měla jsem vykloubené rucu, takže když jsem upažila, nebyli ruce rovné, ale tak divně zkroucené. To se rovná malý detail. Žádná chyba! Ale mě to tenkrát dali sežrat! Bylo to hrozné, musela jsem si stoupnout před celý tým a všichni si prohlíželi moje ruce...Je mi z toho na nic ještě teď. Na rok jsem přestala na aerobic chodit, ale po roce jsem se k němu vrátila. Ještě sama trenérka mě chtěla zpátky. To je asi jediný plus. Pořád mě to moc mrzí, jelikož mi to pořád připomíná, že nejsem dokonalá. To je ta minulost, která mě tíží. Nějaký rozchod, letní lásky, apod. nejsou můj případ. Okamžiky, kdy dochází k určitému ponížení mé osobnosti jsou ty nejhorší chvilky mého života. Pořád jsem na základce a musím snášet pubertální výlevy spolužáků (ne že já bych je někdy neměla :P), ale už brzo (velké HURÁ) půjdu na gympl. Už se vážně těším. Pořád se snažím nechat minulost minulostí, ale nejde mi to. Všechno si moc beru. Všechno beru až moc vážně.

Někdy chci minulost úplně vymazat. Tu špatnou minulost, ty hádky, nadávky, chyby tak dál. Jenže na druhou stranu, z čeho bych se měla učit, že? Jak bych pak mohla být nějak silná, když bych se neměla po čem zvednout a jít jednoduše dál. Vždyť jinak to nejde. Vždycky máme období, kdy se nám daří, ale pak jsou zase chvíle, kdy se musí dařit jiným. Jde o to nemyslet jen na sebe, nepřemýšlet jen o vlastních chybách, ale i chybách a nedokonalostech ostatních.

Noo, super, dostala jsem se zase k něčemu úplně jinému. Ale pořád je to vlastně to samé. Stavět budoucnost bez minulosti je zkrátka nemožné, jako stavět dům bez základů. Právě teď, když si čtete tento článek, jste stratili něco z budoucnosti a za pár vteřin to budete považovat za minulost. Přítomnost je až moc krátká na to, aby se dala řešit (doufám, že to tedy nebude další téma týdne).

Mějte se krásně ;)

Vaše CrazyB♥